Koncept dluhu leží v základech naší civilizace. Moderní státy fungují na základě deficitního hospodaření. A přesto nikdo neřekne, co to znamená a jak pohyb podle abstraktních odkazů, o ichž se předpokládá, že ztělesňují materiální hodnoty, může vést k uvržení lidé do trvalé závislosti či dokonce otroctví.
Myslím si, že naše současná civilizace je založena na formě otroctví, kterou můžeme přímo propojit s historickým otroctvím, což si odmítáme připustit.
V historii lidstva se po tom všem ukazuje, že rétorika dluhu se stala tím nejúčinnějším způsobem, jak přesvědčit lidi, že vztahy výrazné nerovnosti jsou tak nějak mravně ospravedlnitelné. Dokonce i africký trh s otroky fungoval hodně skrze manipulaci dluhem – většina zotročených lidí nebyla pochytána útočnými nájezdy, ale jako zástava za dluhy.
.. všichni máme nesplatitelný dluh k druhým, ale nikdo jiný nemá právo nám říci, jak ho splácet. Je to pouze na tobě.
V jistém smyslu jsme i my těmi druhými. Jsme sítí propojených vztahů, v nichž prostřednictvím našeho vzájemného úsilí vytváříme smysl autonomie – abychom o nás mohli myslet jako o individuích.
Svoboda je vzájemnou autonomií, skrze kterou ze sebe samých kolektivně činíme individuality – spolu s našimi přáteli. Co jim tedy dlužíme, když ve skutečnosti jsou oni také námi? Je vůbec rétorika dluhu vhodná? Možná není. Možná je představa nekonečného dluhu jen symbolem a obrazem mnohem hlubšího propojení, pro které ještě nemáme slova. Ty musíme vymyslet.
Tím je chytli do pasti zadlužení. Tamější vládci pak nemohli jinak než zotročit své poddané – svůj lid (sebemenší přestoupení práva se trestalo zotročením), a dokonce i obchodníci uvěznili v dluzích chudé farmáře, kteří tak byli donuceni rozprodávat členy své rodiny. Je zarážející, jak byla tehdejší dlužní past podobná té dnešní. Možná, že povědomí lidí o tom pomůže změnit jejich představy, kdo komu co dluží, na obecnější rovině.
Církve deklarují, že mluví za univerzum jako celek, když člověku říkají, co dluží. Právo i soudci hovoří o „dluhu vůči společnosti“, když si myslí, že jsi jednal špatně. To samé dělají politici. Nejbizarnější jsou ve svých vyjádřeních ekonomové, protože si myslí, že mohou produkovat přesná čísla, kterými změří, co dlužíš druhým. Všem je společná absurdnost. V základu institucionálních autorit téměř všech druhů je falešná domněnka, že nám jsou schopni říci, co dlužíme.
A – Kontra 02/ 08
Dluh znamená otroctví
COOLna 
Napsat komentář