COOLna

Co je autorita? Je to nevyhnutelná moc přírodních zákonů, která se projevuje v nezbytném spojování a řazení jevů hmotného a společenského světa? Jestliže ano, pak proti těmto zákonům je bouřit se nejen zakázáno – je to také nemožné. Můžeme jim nerozumět nebo je vůbec neznat; nemůžeme je ale neposlouchat; protože konstituují základ a hlavní podmínky naší existence; obklopují nás, prostupují, regulují všechny naše pohyby, myšlenky a činy; dokonce i když věříme, že je neposloucháme, tak pouze ukazujeme jejich všemocnost.
Ano, jsme absolutními otroky těchto zákonů. Ale takové otroctví není ponížením, nebo spíše není vůbec otroctvím. Protože otroctví předpokládá vnějšího pána, zákonodárce mimo toho, komu přikazuje, zatímco tyto zákony nejsou mimo nás; jsou nám vlastní; zakládají celé naše bytí, fyzické, intelektuální a morální; žijeme, dýcháme, jednáme, myslíme, toužíme jen díky těmto zákonům. Bez nich nejsme ničím, bez nich dokonce nejsme. Odkud bychom potom mohli získat sílu a toužit po bouření se proti nim?

Velkým neštěstím je, že velký počet přírodních zákonů, které jsou již uznané vědou, zůstává neznámý masám díky obezřetnosti poručnických vlád, které existují, jak víme, jen pro dobro lidu. Je tu ale ještě jiná obtíž – hlavní část přírodních zákonů spojených s vývojem lidské společnosti, které jsou právě tak nezbytné, stálé a fatální jako zákony, které ovládají hmotný svět, nejsou náležitě zavedeny a uznány ani samotnou vědou.
Až budou uznány vědou a pak rozšířeny rozsáhlým systémem lidového vzdělávání a vyučování do myslí všech, bude otázka svobody zcela vyřešena. I ty nejpaličatější autority musí připustit, že pak nebude potřeba ani politická organizace, ani řízení, ani legislativa, tři věci, které, ať už vychází z vůle suveréna, nebo z volby parlamentu prostřednictvím všeobecného volebního práva, a dokonce i kdyby se shodovaly se systémem přírodních zákonů – což se nikdy nestalo a ani nestane – jsou vždy stejně fatální a nepřátelské svobodě mas už jen ze samotného faktu, že jim jsou vnucovány systémem vnějších a proto despotických zákonů.
Svoboda člověka spočívá pouze v tom, že poslouchá přírodní zákony proto, že je sám uznal, a ne proto, že mu jsou zvenčí vnucovány jakoukoli vnější vůlí, boží nebo lidskou, kolektivní nebo individuální.

…jména pokud by vědecká akademie byla nadána suverenitou takříkajíc absolutní, pak i kdyby se sestávala z nejvýznačnějších lidí, skončila by spolehlivě a brzy ve své vlastní morální a intelektuální korupci. K tomu dochází i dnes jen s těmi několika privilegii, které mají. I ten největší vědecký génius, od chvíle kdy se stane akademikem, úředně potvrzeným učencem, nevyhnutelně klesá k pohodlnosti. Ztrácí svou spontánnost, svou revoluční smělost, a tu nezvladatelnou a divokou energii, charakteristickou pro největší génie, která je stále volá ke zničení starých potápějících se světů a položení základů novému. Nepochybně získává na opatrnosti a utilitární, praktické rozumnosti to, co ztrácí na síle myšlení. Jedním slovem, stává se korumpovaným.
Je charakteristikou privilegia a každé privilegované pozice, že zabíjí mysl a srdce člověka. Člověk privilegovaný, ať už prakticky nebo ekonomicky, je člověk v mysli a v srdci zkažený. Je to společenský zákon, který nepřipouští žádnou výjimku, a je platný pro celé národy stejně jako pro třídy, společenstva a jedince. Je to zákon rovnosti, hlavní podmínky svobody a lidskosti. Hlavním cílem tohoto pojednání je právě ukázat tuto pravdu ve všech jejích projevech ve společenském životě.
Vědecké těleso, jemuž by byla svěřena vláda nad společností, by skončilo tak, že by se zasvětilo už ne vědě, ale zcela jiné věci, témuž, čemu se věnují všechny zavedené vlády, a sice zabezpečování svého věčného trvání tím, že bude dělat společnost svěřenou do její péče ještě hloupější a ta následkem toho bude stále více potřebovat její vládu a řízení.
Avšak to, co je pravda o vědeckých akademicích, je pravda o všech volených legislativních shromážděních, dokonce i o těch zvolených všeobecným volebním právem. V tomto případě můžeme obměňovat jejich složení, to je pravda, to ale nepředejde vytvoření několikaletého tělesa politiků, privilegovaných ne sice zákony, ale fakty, kteří, věnujíce se výlučně řízením veřejných záležitostí své země, nakonec vytvoří druh politické aristokracie nebo oligarchie. 

. Kvůli té či oné speciální věci se obrátím na toho či onoho vědce. Ale nedovolím ani ševci, ani architektovi ani vědci, aby mi vnutil svou autoritu. Naslouchám jim svobodně a se vším respektem k jejich inteligenci, charakteru a znalostem, vyhrazujíce si ovšem vždy právo na kritiku a nesouhlas. Nespokojuji se s konzultováním jediné autority ve specializovaném oboru; konzultuji s několika; srovnám jejich názory a vyberu si ten, který se mi zdá být nejlepší. Ale neuznávám žádnou neomylnou autoritu, dokonce ani ve speciálních otázkách, a tedy ať už mohu mít jakýkoli respekt před čestností a upřímností toho či onoho jedince, nemám žádnou absolutní víru k žádnému člověku. Taková víra by byla osudná mému rozumu, mé svobodě a dokonce i úspěchu mého počínání; okamžitě by mě přeměnila na hloupého otroka, nástroj vůle a zájmů jiných.

sem si vědom své neschopnosti pochopit ve všech detailech jejího vývoje jakoukoli velkou část lidského vědění. Ani ta největší inteligence by nestačila k pochopení všeho. Vzhledem k tomu je pro vědu stejně jako pro průmysl nezbytná dělba a spojení práce. Dám a dostanu – takový je lidský život. Každý řídí a je řízen ve svém směru. Proto tu není žádná pevná a nepřetržitá autorita, ale neustálá výměna vzájemné, dočasné a především dobrovolné autority a poslušnosti. Ten samý důvod mi nedovoluje, abych uznal pevnou, nepřetržitou a univerzální autoritu, protože tu není žádný univerzální člověk, člověk schopný uchopit všechnu tu záplavu ve vědách a oblastech společenského života do detailů, bez nichž by uplatnění jakékoli vědy v životě bylo nemožné. A kdyby taková univerzálnost mohla být jedním člověkem skutečně dosažena, bylo by nezbytné vyhnat takového člověka ze společnosti, protože jeho autorita nad námi by nevyhnutelně vedla ostatní k otroctví a imbecilitě.

Michail Bakunin