Zákony termodynamiky vedou k šokujícím poznatkům. Pokud se bude spotřeba energie na planetě zvyšovat tempem posledního století, což bylo řádově o tři procenta ročně, teplota povrchu Země dosáhne bodu varu za 300 až 400 let.
Asi nejvíce vás však překvapí, že pokud my všichni nezměníme své návyky ohledně spotřeby energie (včetně způsobu stravování), tak by se podle zákonů termodynamiky za pár set let mohla s kachnou péct ve vlastní štávě celá naše planeta Země a její povrch dosahovat bodu varu. To ani po letošní dlouhé zimě není příliš lákavá představa. …Zdá se vám to jako fikce hodná Barona Prášila? Nemělo by, pokud souhlasíte, že se na nás vztahují fyzikální zákony. „Už zase je řeč o tom omílaném globálním oteplování skleníkovými plyny, o kterém nepanuje ve vědeckých kruzích shoda?“, pomyslíte si. Nikoliv. …Řeč bude o trochu jiné klimatické hrozbě nesouvisející se skleníkovými plyny, ale faktem, že náš dosavadní ekonomický růst byl podporován neustálým zvyšováním spotřeby energie.
Fyzikové jsou schopni spočítat teplotu zemského povrchu v závislosti na množství námi použité energie (detaily je možno nalézt například v blozích profesora Thomase Murphyho z Californské univerzity zde, zde, a zde). A jelikož i malý každoroční procentní růst vede k závratnému nárůstu spotřeby energie – při tříprocentním růstu dojde ke zdvojnásobení každých 23 let a zdvacetinásobení za století, tak se prognózovaná teplota zemského povrchu razantně zvyšuje.
Výzkum v mnoha vědních disciplínách ukazuje, že negativní následky oteplování planety, ať již skrze skleníkové plyny či termodynamiku, mohou být nedozírné. Nejedná se pouze o ekologickou oblast (ztráta biodiverzity), ale také o společenskou a ekonomickou oblast (častější přírodní katastrofy a dramatická změna v zemědělství a průmyslu). Tedy pokud nezměníme svůj přístup ke spotřebě energie.
Mnoho změn je navíc možno docílit „zadarmo”. Například studie amerického ekologického fondu (EDF) uvádí, že „pokud by každý američan nahradil jedno kuřecí jídlo týdně vegetariánským, tak by úspory v CO2 emisích byly stejné, jako kdyby zmizelo půl miliónu aut z amerických silnic“. Na vysvětlenou, produkce masa generuje celosvětově více skleníkových plynů než emise ze všech dopravních prostředků včetně letadel a lodí dohromady a také spotřebuje polovinu veškeré vody (různé typy energetických a zemědělských dotací však uměle snižují ceny masa a vody, a proto se jich spotřebuje mnohem více, než při cenách, které by odrážely skutečné společenské náklady). Existuje samozřejmě mnoho dalších způsobů úspory energie, kterými může jednotlivec planetě odlehčit. Od kupování místních či ekologičtěji balených potravin, důslednějšího recyklování odpadu, používání dobíjecích baterií, nastavení nižší teploty při praní a topení, ježdění na kole nebo hromadnou dopravou, preferování energeticky účinnějších spotřebičů (např. laptopy spotřebují o 90% méně energie než stolní počítač, sušička na prádlo má spotřebu 3-6 násobku pračky), až po plnění varné konvice pouze množstvím vody, jež zrovna potřebujete (podle odhadů je např. ve Velké Británii přes 30% energie spotřebované varnými konvicemi vyplýtváno nadbytečným množstvím vody, což by stačilo na pokrytí poloviny tamního veřejného osvětlení).
Matematicky negramotné země zaostávají ve výzkumu a inovacích. Jedná se nejen o technické obory, ale také o přírodní či společenské vědy, ve kterých teoretické matematické modelování a exaktní ekonometrická analýza dat hrají čím dál větší roli. Toto zaostávání vede ke klesající konkurenceschopnosti, ochabujícímu ekonomickému růstu a stagnujícím mzdám.
\“Vláda by se měla vrátit z těch svých výšin na zem. Tady nemá šedesát procent lidí ani průměrný plat.\“ Tento výrok demonstruje neznalost rozdílu mezi průměrem a mediánem, tzn rozdílu mezi „průměrným příjmem pracovníků” (jenž byl v Česku v loňském roce přes 24 tisíc Kč) a „příjmem průměrného pracovníka“ (jenž byl necelých 20 tisíc Kč).
Pro vysvětlení rozdílu uveďme jednoduchý příklad. Předpokládejme, že v populaci je jedenáct pracovníků. Pět z nich vydělává 10 tisíc Kč, čtyři z nich vydělávají 15 tisíc Kč, a ti dva zbývající vydělávají 77 tisíc měsíčně. Průměrná mzda tedy činí 24 tisíc, ale přes 80% pracovníků jí nedosahuje. Naproti tomu medián mzdy je 15 tisíc. Ten odvodíme tak, že seřadíme mzdy pracovníků vzestupně, a pak vybereme mzdu, jež je přesně uprostřed (tady šestá v pořadí). Je to mzda hypotetického průměrného pracovníka, protože počet pracovníků, jež mají menší mzdu se přibližně rovná počtu pracovníků, jež mají mzdu větší (přibližně proto, že někteří mohou mít mzdu stejnou). Je také důležité neplést medián se statistikou modus, což je nejčastější hodnota (v našem příkladě mzda 10 tisíc). Otázkou zůstává, proč se v českých médiích a zákonech hovoří převážně o průměrné mzdě, a ne o mnohem relevantnějším mediánu. Tato změna by odstranila zbytečnou frustraci mnohých lidí, jež se nyní na základě statistiky průměrné mzdy cítí „podprůměrně“ finančně ohodnoceni. Existuje mnoho podobných případů, kde se průměr a medián výrazně odlišují z důvodu existence menší skupiny s vysokými hodnotami, a kde to vede ke zbytečnému pocitu méněcennosti.
Pro vysvětlení rozdílu uveďme jednoduchý příklad. Předpokládejme, že v populaci je jedenáct pracovníků. Pět z nich vydělává 10 tisíc Kč, čtyři z nich vydělávají 15 tisíc Kč, a ti dva zbývající vydělávají 77 tisíc měsíčně. Průměrná mzda tedy činí 24 tisíc, ale přes 80% pracovníků jí nedosahuje. Naproti tomu medián mzdy je 15 tisíc. Ten odvodíme tak, že seřadíme mzdy pracovníků vzestupně, a pak vybereme mzdu, jež je přesně uprostřed (tady šestá v pořadí). Je to mzda hypotetického průměrného pracovníka, protože počet pracovníků, jež mají menší mzdu se přibližně rovná počtu pracovníků, jež mají mzdu větší (přibližně proto, že někteří mohou mít mzdu stejnou). Je také důležité neplést medián se statistikou modus, což je nejčastější hodnota (v našem příkladě mzda 10 tisíc). Otázkou zůstává, proč se v českých médiích a zákonech hovoří převážně o průměrné mzdě, a ne o mnohem relevantnějším mediánu. Tato změna by odstranila zbytečnou frustraci mnohých lidí, jež se nyní na základě statistiky průměrné mzdy cítí „podprůměrně“ finančně ohodnoceni. Existuje mnoho podobných případů, kde se průměr a medián výrazně odlišují z důvodu existence menší skupiny s vysokými hodnotami, a kde to vede ke zbytečnému pocitu méněcennosti.
Dalším příkladem závažných negativních dopadů finanční (konkrétně statistické) negramotnosti je mnohdy nesprávná interpretace výsledků různých testů v medicíně. Například pokud přístroj na odhalení určité nemoci má udávanou „spolehlivost“ 99%, tak v případě pacientova pozitivního testu je z toho vyvozováno, že téměř s jistotou má tuto nemoc. Skutečnost je ovšem jiná, protože záleží nejenom na spolehlivosti přístroje, ale také na pravděpodobnosti výskytu nemoci v populaci. Pro příklad uvažujme nemoc, jež postihuje jednoho člověka z tisíce (tzn nepodmíněná pravděpodobnost jejího výskytu je 0,001). Pokud přístroj se spolehlivostí 99% ukáže pozitivní nález, tak pravděpodobnost, že pacient opravdu trpí danou nemocí, je podleBayesovského pravidla pouhých 9%! Jak je to možné? Jde o to, že u méně pravděpodobných nemocí i to jedno procento nesprávné indikace přístroje (tzv „false positive“) převáží tu pravděpodobnost, že jste opravdu nemocní a přístroj to správně indikoval. Pokud by nemocí trpěl jen jeden z desetitisíce v populaci, pak je pravděpodobnost nemoci při pozitivním testu dokonce méně než jedno procento. Ale pokud by se nemoc vyskytovala například u jednoho ze sta lidí v populaci, pak už je ta pravděpodobnost mnohem vyšší, 50% (a pokud u jednoho z deseti tak je to už přes 91%).
Je nasnadě, že nesprávná diagnóza často povede k předepsání neadekvádních zdravotních procedur, a tudíž může mít obrovské negativní důsledky. A to jak na fyzické a psychické zdraví lidí, tak na výdaje za zdravotnictví a státní rozpočet.
Jan Libich: O makroekonomických otaznících
Ekonomix Jana Libicha
COOLna 
Napsat komentář