Nålen vezme z poličky neurologické kladívko a vyzve Frippeho, aby zjistil, zda ještě přetrvává idiomuskulární dráždivost. Mladý lékař poklepe na ženin biceps a prsty pátrá po svalových stazích. „V této chvíli je minimální,“ sdělí Joonovi. „Obvykle se ztratí po třinácti hodinách,“ vysvětlí Nålen. „Takže mrtví nejsou tak docela mrtví,“ řekne Joona a otřese se, když si představí strašidelný pohyb v ochablé paži Katji Ekové. „Mortui vivos docent — mrtví učí živé,“ odpoví Nålen a společně s Frippem obrátí ženu na břicho. Ukáže na neohraničené rudohnědé skvrny na ženiných hýždích a na zádech, na lopatkách a na pažích. „Posmrtné skvrny jsou málo zřetelné, pokud oběť ztratí velké množství krve.“
V životě existují okamžiky, kdy každou buňkou svého těla cítíme, že něco není v pořádku.
Jako spousta jiných mužů nechápe, že ženy mají svůj vlastní život a své vlastní myšlenky a nežijí v neustálé pohotovosti, aby mohly naslouchat druhému pohlaví.
„Co to meleš, ty stará škeble?“ „Viděla jsem tě, jak…“ „Drž hubu!“ přeruší ji chlapec. „Koukej držet hubu, pokud nechceš, aby tě někdo pro výstrahu vošukal.“
„Ale jak jsi jen mohla?“ „Každý občas udělá chybu, Benjamíne,“ pronese tlumeným hlasem Simona.
Simona přikývne a napadne ji, jak jsou veškeré pocity propojené, že žádný vztah nemůže být svobodný a nezávislý na druhých, že spolu všechno vzájemně souvisí.
Ve tváři je rudý jako krocan, unaveně pokyne Joonovi rukou a zafuní. „Strč mi to jabko do tlamy a hned budeš mít vánočního čuníka,“ zažertuje Erixon.
„Člověk se stal lidskou bytostí na základě rozhodnutí druhých,“ řekne pomalu Joona. „A nebylo tomu tak vždycky?“
„Není to divné?“ zeptal se vousáč a pohlédl na Joonu lesklýma jasnýma očima. Joona se ho snažil uklidnit, vysvětlil mu, že díky endorfinům necítí bolest. Tělo bylo v takovém šoku, že se rozhodlo ušetřit nervový systém další zátěže. Muž zmlkl a poté se klidně otázal: „Tak takhle vypadá smrt?“ Pokusil se na Joonu usmát a dodal: „Copak smrt vůbec nebolí?“ Joona otevřel ústa, aby mu odpověděl, vtom však dorazila záchranka a komisař ucítil, jak mu kdosi opatrně zvedl ruce z mužova břicha a odvedl ho o několik metrů dále, zatímco posádka zvedla zraněného na nosítka.
Venku je stále ještě tma, brzy však přijde svítání, síť utkaná ze stříbra, zimního chladu a prosincového šera.
Napadne ho, kolikrát v životě už viděl a slyšel strach. Sám ví, jaký je to pocit, strachu se nikdo neubrání.
„Ty máš na sobě kostým nindži,“ řekne Simona a proti své vůli se ušklíbne. „Japonské slovo šinobi, což je správný výraz pro nindžu, má dva významy,“ řekne Shulman. „Znamená neviditelnost, ale také vytrvalost.“ „Vytrvalost?“ „Vytrvat je zřejmě nejobtížnější umění ze všech.“
„Nejsou krásní, jsou krutí,“ usměje se Shulman a pak zvážní. „Myslím, že je to důsledkem proměny.“ Simona sáhne na krabičku a lehce se přitom dotkne jeho ruky. „Myslíš, že krutost je důsledkem proměny?“ „Možná,“ odvětí Shulman. Vzrušeně na sebe hledí a už se nesoustředí na rozhovor. „Katastrofy nás mění,“ pronese pomalu Simona. Shulman jí pohladí ruce. „Tak to v životě chodí.“
Zakloní se, zavře oči, nechá ho, aby jí roztáhnul stehna, cítí jeho horké polibky na břiše a na kyčlích. Prudce oddychuje a zaboří mu prsty do hustých dlouhých vlasů. Chce ho mít v sobě, tolik po tom touží, až ztrácí vědomí. Krví jí koluje temná touha, třísly vzrušivě a lechtivě projíždějí horké vlny. Sim se na ni položí, Simona roztáhne nohy, a když do ní vnikne, uslyší svůj vlastní vzdech. Sim cosi šeptá, ona však jeho slova nevnímá. Přitáhne ho k sobě, a když na svém těle ucítí celou jeho tíhu, zdá se jí, jako by klesala do teplé, šplouchavé vody zapomnění.
Protože minulost není nikdy mrtvá, není dokonce ani minulostí — jak jsem často citoval Williama Faulknera. Myslel jsem tím, že každičká věc, kterou člověk prožije, je v něm neustále přítomna. Každý prožitek ovlivnil každou naši volbu — a pokud se jednalo o traumatické prožitky, pak minulost pohltila téměř celou přítomnost.
„Nesmíš říkat o Charlotte, že je děvka, protože to není pravda,“ řekla měkce Lýdie. „Nemám pravdu, Marku?“ „Tak dobře, ksakru.“ „Víš, co dělají děvky?“ „Jo.“ „Být děvka,“ pokračovala s úsměvem Lýdie, „nemusí být nic špatného, je to jen lidská volba, jedná se o šakti, o ženskou energii, o ženskou moc.“ „Přesně tak, chtějí mít moc,“ řekl zlobně Marek. „Ani trochu ty mrchy nelituju.“
„Podívejte se pořádně,“ vyzve ji vážně Joona. „Neříkejte mi laskavě, co mám dělat,“ osopí se na něj žena. „Ne, jen vás žádám, aby…“ „Já přispívám na váš plat,“ přeruší ho pomalu rusovláska. „Stát vás platí z mých daní.“
Kennet si odkašle: „Zajímalo by mě, jestli rodiče vědí, co vyvádějí jejich ratolesti.“ „Vydírání, šikana, násilí a vyhrožování,“ odpoví unaveně Simona. „Mámini a tátovi mazlíčkové.“ Vzpomene si, jak jela do tetovacího salonu v Tenstě. Ti kluci, kteří drželi holčičku přes zábradlí. Nebyli ani trošku vystrašení, naopak, chovali se agresivně a nebezpečně. Vybaví si, jak se jí Benjamín snažil zabránit v tom, aby šla za chlapcem ke vchodu do metra. Teď je jí jasné, že to musel být jeden z nich. Pravděpodobně patřil ke klukům, co používali jména pokémonů. „Kde se to v lidech bere?“ zašeptá Simona sama pro sebe.
Zvíře nadšeně štěká na padající sníh, šťastně poskakuje mezi vločkami, chňapá ve vzduchu a otřepává se. Erikovi se při pohledu na psa sevře srdce. Uvědomí si, že už zapomněl, co znamená obyčejné bytí.
Otec vypadá podivně klidný. Joona to viděl již dříve. Tenhle typ mužů — občas i žen, ačkoli u nich to není tak obvyklé — zdánlivě nijak nápadně nereaguje, pokračují v hovoru a kladou otázky, se zvláštním zabarvením a prázdnotou v hlase vyzvídají podrobnosti. Joona ví, že se nejedná o lhostejnost. Je to boj. Je to zoufalý pokus prodloužit poslední okamžik, než se dostaví bolest.
Joona vstal a pohled mu padl na jediný obrázek v pracovně doktora Langfeldta, na hlavonožce visícího na dveřích. Jenom chodící hlava, pomyslel si. Jen mozek bez srdce. „Tohle jste vy,“ řekl Joona a ukázal na kresbu. „Že ano?“
Před ním visí široké řady takzvaných sámských řemeslných výrobků — nožů na máslo, dřevěných nádob s uchem a mošen z březové kůry. Simona prázdným pohledem zírá na stojan s několika čapkami. Cítí smutek nad tím, že tato prastará lovecká kultura musí přežívat v podobě pestrobarevných čepic s červenými střapci pro žertumilovné turisty. Moderní doba zničila sámský šamanismus, bubny zvané meavrresgárri si dnes lidé věší nad pohovku a z chovu sobů se pomalu stává atrakce pro turisty.
Lars Kepler
COOLna 
Napsat komentář